S Danielou Šinkorovou jsme se sešli koncem loňského roku. Byla odpočatá, plná elánu do nové práce a těšila se, že nejbližší dny stráví se svou rodinou.
Ovlivňuje mě už to, že přichází zima. Vždycky na mě padne nálada rozjímání. Klid a Vánoce s rodinou mě nutí vzpomínat na tátu: učíval mě, jak to v životě chodí. Bilancuju, co jsem udělala špatně a co dobře. Víc než donedávna uvažuju o tom, co bude. Nejen následující rok, zřejmě se přemýšlení o životě kolem pětatřicítky výrazněji láme. Uvažuju i o výrazné změně v životě.
Když jsem odešla z nejpopulárnějšího tuzemského seriálu současnosti, otevřely se mi oči, přestože jsem si myslela, že je mám otevřené na maximum. Vždycky jsem byla pesimistka, teď už jsem do branže vzhlédla natolik, že přemýšlím, jestli povolání herečky a zpěvačky nedoplnit něčím, co bude mít stabilnější základy. To mi kdysi radil táta a já ho neposlechla. Chybějí mi jistoty. Čeká mě psaní textů. Dlouho mám chuť dovézt sem jeden muzikál.
Zatím nemůžu. Ale ještě se tu nehrál, tak neexistují české texty. Chtěla bych zkusit na nich pracovat. překladatelská práce by mě bavila.
Dostala jsem nabídku z opačné světové strany: hrát muzikál POKREVNÍ BRATŘI v Moskvě. Kompletně ruský ansábl plus já. Odmítla jsem. Ruština mě sice zajímala, rusky jsem mluvila tak, jako teď mluvím s Vámi česky. Asi už mám trochu strach překořeňovat se. Jsem stará a spohodlnělá. (smích)Nevím, jestli bych byla ochotná uplně všechno tady nechat a vplout do naprosto jiného světa.
V patnácti jsem chtěla jít studovat muzikálové herectví do Spojených stát. Jenomže přes osm tisíc dolarů na půlroční semestr nebyla naše rodina schopna sehnat. Jediná možnost byla najít si sponzora. Jenomže já se neuměla za sebe přimlouvat. Když jsem pak na JAMU poslouchala vyprávění spolužáka, který tu školu vystudoval a dnes hraje v USA divadlo, zalitovala jsem, že jsem svůj sen nedokázala dotáhnout do konce.
Už jsem přestala věřit tomu, že se někdo ozve jenom díky tomu, že mám krásně fungující internetové stránky, že mluvím anglicky a můj typ se mu hodí. Jak ale říká Jirka Korn: ,,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY". Třeba bude někdo potřebovat postarší herečku, která dokáže zpívat, tančit i hrát. (smích)
Kouknu se, když mám čas. Sleduju Veroniku Novou, své adoptované dítko. Držím jí palce. Nelituju, že jsem odešla, jen si myslím, že Gita nemusela skončit násilnou smrtí. Naopak jsem přemýšlela, že odejdu o sérii dřív, možná by se můj odchod připravil úplně jinak. To jediné je mi líto, že domluva nebyla možná.
Skončila jsem v Listopadu, v Prosinci jsem měla vánoční koncerty, pak nastala plesová sezona. Do každovečerního vystupování jsem zkoušela HELLO, DOLLY!v Ústí nad Labem a hrála na pražské Fidlovačce. Spoustu věcí jsem stihla i v soukromí. Třeba vaření mě začalo třeba vyloženě bavit. Byla jsem už několikrát na horách a konečně měla čas se trpělivě učit lyžovat. Bez nervozity, že večer musím odjet, protože ráno mám natáčení a ještě dokonale neumím texty. Zklidnění jsem přivítala.
Strašně bych chtěla hrát v SUNSET BOULEVARDU. Viděla jsem ho jako černobílý film. Příběh o bývalé hvězdě, která si odmítá připustit, že její zlaté časy jsou dávno pryč. Píše pro sebe hru, najde ke spolupráci mladého kluka, který k ní předstírá lásku. Na Broadwayi hrála hlavní roli Glenn Close. Mám ale čas, můžu jí hrát klidně v seddesáti.
Julií už nebudu. Kočka je krásná. Stejně jako,,Kdose bojí Virginie Woolfové"Je spousta krásných rolí, ale v činohře nemám žádné vysněné -měla jsem jich zatím tak málo, že každá role je výzva. Toužila bych zahrát si v komedii, jako bylo,,Miluju tě, ale... ". Výborně napsaná legrace. Hráli jsme jí v Komorní Fidlovačce. Srandu dělám ráda, baví mě, když se lidi řežou smíchy. Ale nejsem člověk, který by obcházel divadla a nabízel se.
Jeden ano: udělat ohromný koncert a la Barbra Streisandová s velkým orchestrem v noblesním prostoru. abych měla peníze na výpravu, aby bylo všechno puntičkářsky dotažené k dokonalosti: světla, pohovky, úžasné kostýmy, diapozitivy, úryvky filmů, vzácní hosté k duetům.....
(smích)Nevím, budu muset vydat ještě několik desek, abych měla co nabídnout. Začala jsem víc zpívat, přestala jsem kouřit..... Teda téměř. Zapálím si jenom tehdy, když jsem hodně nervozní.
Úkoluju se. Celý můj život probíhá ve stylu,,za pět minut dvanáct". Včetně zkoušek, státnic, které jsem dvakrát odložila a šla na poslední termín, učení se textů na Ordinaci.... Vzbudí se ve mě adrenalin a jsem dvakrát výkonější, než kdybych si práci rozdělila na kousky. Ale já všechno dělám na poslední chvíli: velký nákup, úklid doma.... Někdy mě to popadne, a když se vrátím z mejdanu dvě hodiny po půlnoci, uklidím celý byt. Nesnáším kouskování, musí to být z jedné vody načisto.
Pečlivě! Když už se do něčeho pustím, tak s radostí a dobře. S mámou jsem se v pubertě dohadovala o vánoční úklid pokoje: vytepování koberce, umytí oken, utření prachu..... Nechtělo se mi, pak jsem se vnitřně nastartovala a všechno lítalo. Potom jsem se bála na cokoli sáhnout, abych ten naklizený zázrak neponičila.
Nikdo. Jakmile jsem začala mluvit, začala jsem i zpívat. Opakovala jsem z televize a četla si z ní pozpátku-třeba amalker byla pro mě reklama. Sestra mě naučila chodit do knihovny, představila mi jí jako kouzelnou pohádku, jiný svět, ve kterém se dozvím úplně všechno, co budu chtít. Chtěla jsem se učit zpívat a přibrala jsem si piano. To už doma bylo, hrála na něj sestra. Byla jsem zvyklá usínat z jejího přehrávání, brala jsem hudbu jako samozřejmost. Rodiče byli rádi, že po škole nevyvádím, ale mám smysuplný zájem. ¨
Pubertou. Na konzervatoři jsem byla střídavě zamilovaná do dvou bubeníků a chodila jsem posvátně poslouchat, jak cvíčí. Popadla mě i basa, protože se mi líbil i baskytarista. Bicí jsem vzala vážně, platila jsem si i hodiny. Když mi profesor slavnostně oznámil, že jsem dobrá, že si můžu koupit bicí soupravu, skončila jsem. Bydleli jsme v paneláku a na internátě cvičit taky nešlo.
Asi ano, kamarádila jsem s kluky. S děvčaty jsem se prala. Ve škole byly dvě party, jednu z nich jsem vedla já a byla jsem schopná se porvat, když někdo někoho očernil nebo pomluvil. Holky mě neměly rády, protože jak jsem uvnitř nejistá, postavila jsem si navenek zeď, přes kterou jsem je nepouštěla. Viděly ve mne nepřítele.
Ano, stavím kolem sebe něco, co lidi vyděsí. Pak jen tak nezjistí, jak lehce jsem rozsypatelná.
Já jim údery taky vracím-žalobami. V prosinci jsem jeden soud vyhrála, na další jednání čekám. Nevadí mi, když se o mě napíše, že jsem tlustá nebo zpívám falešně, s tím počítám, když nosím svou kůži na trh. Výmysly už jsou ale za mou hranicí.
Samozřejmě ví, jak mě vychovala. Přesto mi občas nešťastná volá, že jí zastavilo asi deset lidí. teří si přečetli, že jsem těhotná. Máma je nucena odpovídat na otázky, s kým to čekám a jestli holčičku, nebo chlapečka.....
Co má být, bude. Doufám, že mě jednou miminko potká. A když ne, budu se snažit žít tak, abych toho nelitovala.
Ano. Nedávno jsem četla krásný článek o dálkových adopcích dětí z Konga. S detailním rozborem, kam která část peněz putuje. Dítě nikdy peníze nedostane, ale pomůžou mu ke vzdělání. Už jsem o tom uvažovala, když jsme toto téma otevřeli vf Ordinaci, teď vím kam se obrátit. Překvapilo mě, že stačí sedm tisíc korun ročně, aby se od základu změnilživot člověka. Mám závazek do nového roku.
To zdaleka ne!V poslední době jsem jich dělala až moc, každý mě ukecá. Nahlédla jsem pod pokličku, jsem troch zklamaná. Jakmile nejde o velké průhledné projekty, přestávám věřit, že se peníze dostanou, tam, kam mají.
V osmnácti jsem naletěla chlapovi, který brečel, že ztratil peníze a nemá na jízdenku do Košic. Dala jsem mu svůj první divadelní honorář. napsal si mou adresu a samozřejmě mi nikdy neposlal ani korunu.
Po mámě. Na Slovensku jdou celý Štědrý den v televizi akce jako tady POMOZTE DĚTEM. moje máma je první, kdo zvedne telefon. A pak jde volat ještě z mobilu. I z posledního dá každému.
Dostanu se za ní jednou za čtvrt roku. Jezdím do Nitry ráda, většinou se zastavím i v Bratislavě, mám tam spoustu známých. Mamka někdy jezdí za mnou, na některých představeních byla i třikrát. Přijede, uvaří mi, a popovídáme si. Je vtipná, má přehled o všem o politiky po kulturu.
Z domu jsem vypadla ve čtrnácti, nedovedu si představit, že bychom spolu byly každý den. Máma je široká duše, úžasná, ale už je zvyklá žít sama. Já jsem Kozoroh a ona Lev, obě jsme vůdčí osobnosti a chceme si všechno dělat po svém.
Bydlí kousek od mámy. Stará se o ni, za což jsem jí vděčná. Současně u ní má zázemí. Kdykoli jsem nemocná, na mamku si vzpomenu. Dřív jsem neměla ráda její servis, co všechno uvaří, upeče, podá, dnes bych se ráda nechala opečovávat.
Sestra mě hodně věcí naučila pochopit. Třeba jak se za sebe postavit. Poprvé mě vzala do letního kina, na diskotéku.... Znala jsem všechny její spolužáky z gymnázia, brala mě i na tábory. Umí se pohybovat v nejvyšší společnosti i vychovávat děti. Je vysokoškolská profesorka, má spoustu diplomů, státnice z jazyků, vede taneční klub dětí..... Dokáže se s každým domluvit, aniž by ztratila sebe samu. Osobnost. Pro mě jakoby druhá máma. Nechala mi zábavu a zároveň mě hezky směrovala. Nenásilně, takže mi to nikdy nevadilo.
Když jde o něco vážného, umí zaujmout objektivní stanovisko. Maminka je hodně emotivní, řekne všechno hned na plnou pusu, sestra to umí zvážit z různých stran.
Někdy s nejlepší kamarádkou Nikolou, daly jsme se dohromady jako kolegyně při Drákulovi. Teď má dvě děti a pracuje v kosmetické firmě.
Víte přece, že o něm mluvit nebudeme. Respektuju jeho soukromí.
BLANKA KUBÍKOVÁ