Na rozhovor přijela rovnou ze zkoušky na muzikál Hledá se muž. Zn: Bohatý! a hned po něm pokračovala dál, na vystoupení do Liberce. Za sebou má řadu muzikálů i činoher, od role Sally Bowles v legendárním muzikálu Kabaret přes paní Johnstonovou v Pokrevních bratrech až po Velmu Kelly v Chicagu. Jako doktorka Gita Petrová vystupuje v seriálu Ordinace v růžové zahradě, jako krásná dějepisářka Helena ve filmu Experti. Je držitelkou dvou cen Thálie a jedné ceny TýTý, během posledních let se stala jednou z exponovaných osobností českých médií. Když tedy Daniela Šinkorová říká, že nechce jezdit na půl plynu, není těžké jí to věřit.
Řada rolí v muzikálu, činohře i filmu, ocenění od Herecké asociace. Čekala jste v době, když jste odcházela z Nitry na bratislavskou konzervatoř, že se vaše dráha bude odvíjet až takhle úspěšně? Byl v tom od počátku takový tah na branku?
Myslím, že když je člověk mladý, očekává od života nejvíc, takže… ano, měla jsem své sny. A už můj odchod na konzervatoř byl naprosto cílený, od čtrnácti let jsem věděla přesně, čemu se chci celý život věnovat. To je, myslím, docela pozitivní věc. A za svými sny jsem si šla v životě dál, pracovala jsem a pracuji na sobě. Takže, zda jsem očekávala, že budu úspěšná? To ne, ale samozřejmě jsem o tom snila. A snažila se pro to udělat maximum. Ostatně, mě to baví, tak nevím, proč bych jela jen na půl plynu, když to mohu dělat naplno. Často se mi tenhle postoj vytýká, jako by to byla špatná vlastnost, já si ale myslím, že cílevědomost je velmi dobrý hnací motor do života.
Podstoupila jste řadu změn, z Nitry do Brna, pak do Prahy. Televizi střídáte s filmem a muzikály… cítíte se v takových změnách jako ryba ve vodě, nebo k nim přistupujete s obavami?
Předně: baví mě to. Navíc ty změny nevidím jako obrovské, já vlastně strašně nemám ráda takové to jasné rozdělování na činohru, muzikálové herectví, tanec, zpěv. Vždy se jen trochu promění prostředky, kterými roli vytvářím, základ, přirozené existování před diváky či kamerou však zůstává. Když si člověk tento základ osvojí, přidává k tomu poté už jen ony speciální výrazové prostředky. Vždyť přece takhle to kdysi bylo, tak se to vyvinulo: Kejklíři, potulní divadelníci, ti si uměli sami napsat scénář, udělat dramaturgii, hru si zrežírovat. Do toho provozovali pantomimu, zpívali, tančili - a ještě drezírovali zvířata. Takhle to vzniklo - a takhle by to mělo být. Myslím si, že dobrý herec má umět, na jakési základní úrovni, kterou je možné před divákem předvést, zpívat i tančit.
Jak vnímáte hraní před kamerou oproti hraní před divadelním publikem?
Je-li před vámi kamera, ne divák, nemáte okamžitou odezvu, nemůžete roli upravit podle typu diváka v hledišti. Zpětná vazba přijde až později - po odvysílání nebo promítání v kinech. V divadle to je okamžité: gilotina. Jakmile máte nazkoušený nějaký fór a lidi se nezasmějí, víte hned, že to je špatně zahrané. Je to rychlejší. Divák vám navíc předává svou energii.
A není rozdíl i v tom, že ve filmu, kde se jednotlivé záběry natáčejí nahodile, rozsekaně, je těžší se do role ponořit?
Pro někoho to těžší je, na druhou stranu existují herci, kteří přijdou a před kamerou to okamžitě vyseknou, zatímco by měli problém stejnou věc zahrát na divadle, ve dvaceti představeních za sebou. Na druhou stranu máte absurdní divadlo, které je plné střihů, neodvíjí se chronologicky. Myslím, že je-li herec dobrý, měl by umět roli zahrát, pokud s ní žije a rozumí jí, kdykoli. Důležité je uhlídat si v každé sekundě, že jste onou postavou. A pak není problém ani před kamerou, ani v divadle.
Zdá se, že jste v jednom kole. Nemáte obavu, že se vám z práce stane tak trochu továrna?
To se stát nemůže. Továrna pro mě znamená, že celý život vstáváte v pět hodin, děláte pořád tu samou práci a ve čtyři si píchnete a konec. Já dělám každý den úplně něco jiného, někdy se během dne převlékám z role do role i třikrát za sebou, učím se stovky nových textů. Ráno točím Gitu Petrovou, večer jdu hrát do divadla, a potom si třeba ještě skočím zazpívat jako Daniela Šinkorová na ples… To jsou tak rozličné činnosti, že mě snad nemůžete podezřívat z toho, že to je továrna. (smích)
Jeden čas jste kromě hraní dělala ještě barmanku, proč vlastně?
To bylo v době, když jsem v Praze začínala v Draculovi - a to továrna byla. Rok a půl dlouhá. Hrála jsem ale jen večer - a po vytížení, na něž jsem byla zvyklá z JAMU, mi zkrátka bylo trapně, že mám prázdné dny, že celý den nic nedělám. Takže jsem se rozhodla přivydělávat si přes den, naučit se něco nového, abych večer mohla jít zase odehrát to samé. Nakonec jsem v tom baru vydržela rok a půl. Mě to moc bavilo, je to výborná škola jak pro herce, tak vlastně pro člověka obecně. Když jste za barem, sledujete různé typy lidí, vidíte, jak přicházejí střízliví a odcházejí opilí, dozvíte se spoustu věcí, které by vám jinak neřekli - a chcete-li být úspěšným barmanem, musíte být taky trochu psycholog, bavič, ochotná vrba…
Které ze svých rolí si považujete nejvíc, za kterou byste byla sama na sebe pyšná?
Takhle to pro sebe nehodnotím… a že bych na sebe byla pyšná? To se mi snad nestalo! (smích) Člověk uvnitř vždycky cítí, co je dobře a co špatně - a já jsem ten typ, který se v sobě dost vrtá, takže se pořád snažím hledat chyby, abych mohla neustále něco zlepšovat. Navíc, každá role ve vás něco zanechá, a pokud v ní můžete najít něco, co nemáte vy, obohatí vás. Které si považuji nejvíc? To se nedá říci, na každé roli necháte tři měsíce života a pak ji dlouhou dobu hrajete, takže vám každá urve kus ze srdíčka. Díky tomu, že jsem nikdy nebyla zaměstnaná v divadle, jsem nemusela přijímat role, které by mi byly přiděleny. Vždycky mě potkaly role, které jsem chtěla vzít, z nichž jsem měla radost. Role barevné, které prodělávají vývoj, komediální, kdy pracujete s humorem a musíte pečlivě zvažovat, co na to divák. A ráda jsem měla všechny… no ano, vždycky mám trošku raději ty poslední, protože to jsou ty nejčerstvější rány v srdci.
Odmítla jste někdy roli? Například proto, že vás neoslovila osobně?
Podle mě by to dobrý herec ani dělat neměl. Naopak, když je vám role hodně vzdálená, když jde proti vašemu naturelu, proti tomu, na co je od vás divák zvyklý, je to výzva. Já jsem v životě odmítla dvě role: Jedna byla v operetě Rosemary, tu proto, že jsem si nemyslela, že ji zvládnu tak, jak bych chtěla a jak by to mělo být. Druhá byla hlavní role ve filmu o lesní mafii, což byl zajímavý námět, jenže… ta role měla tolik odvážných scén, že jsem do toho neměla potřebu a nechtěla jít.
Hodně vzpomínáte na muzikál Kabaret, proč? Co pro vás znamená?
Jednu z nejtěžších rolí, které jsem na jevišti mohla hrát, roli, po níž jsem toužila od doby, kdy jsem poprvé viděla Kabaret s Lizou Minelli, což je asi tak dvacet let, písničky, které jsem vždy chtěla zpívat. Zkoušení bylo hezké, náročné, protože to je chytrá hra, která v divácích něco zanechá: když odcházejí, neumějí to hodit za hlavu. Zůstává otazník. A já mám strašně ráda, když mě hra donutí se aspoň na chvíli zamyslet a zeptat se, jak bych se v dané situaci chovala já. A také proto, že za roli v Kabaretu jsem dostala Thálii, což je krásná odměna za krásnou práci.
Nebylo svazující hrát v Kabaretu, právě s ohledem na to, jak se s rolí vypořádala Liza Minelli?
Vůbec ne, bylo to inspirující. Ale hrajete-li roli, kterou znáte z filmu, na jevišti, je to něco úplně jiného. Scénář je o dost odlišný, dává prostor pro jiné role… Navíc, ve filmu se samozřejmě dá taneční číslo sestříhat, na jevišti to musíte zatančit a zazpívat najednou a živě. Liza Minelli mě inspirovala, ale já jsem chtěla zahrát Sally Bowles podle sebe, tak, jak jsem ji cítila já, tak, jaká bych byla já, kdybych žila v Berlíně dvacátých let.
Zápasíte s ostychem, s trémou?
Strašnou trému jsem mívala ze zpívání. Naučila jsem se s ní nějak porvat, ale není to lehké. S přibývajícím věkem, s přibývajícími diváky samozřejmě roste pocit zodpovědnosti - a ta tréma tam pořád je. Já si ale, na druhou stranu, myslím, že je zdravé mít trému a respekt před výkonem, který jdete podat. Ovšem jakmile vejdu na jeviště, tréma zmizí, protože tam už nejsem jako Daniela Šinkorová… ale v té které roli. A to je strašně osvobozující pocit.
Co vás vlastně na herectví baví nejvíc?
Můžete sám sebe pořád poznávat a zkoumat koutky své duše, charakteru… a to dost intenzivně, ale aniž byste si ublížil, protože je to pořád jen na jevišti. Můžete si prožít věci, které byste si v běžném životě prostě nikdy neodžil! Ta možnost empatie, prožívání jiných osudů, to je strašně obohacující, díky tomu člověk může porozumět sám sobě a skrze sebe i ostatním lidem.
Mluvila jste o tom, že jste vlastně nikdy nebyla ve stálém angažmá… Neschází vám někdy takový ten pocit jistoty, který s sebou asi nese?
Na volné noze jsem ráda. Popravdě řečeno, po stálém angažmá netoužím, spíše z něj mám strach: když jsem na volné noze, neustále mě to žene dopředu, nemohu zlenivět a přestat na sobě pracovat. A to mě baví, je to taková sebe-motivace. Je možné, že někdy nakonec půjdu prosit do divadla, aby mě vzali, zatím to tak ale není. Zatím mě to baví takhle, energie je pořád dost.
David Lorenc (15.05.2006) – part.cz