Líbej na druhou stranu - Daniela Šinkorová

JOSEF RAUVOLF

Herečka a zpěvačka Daniela Šinkorová si stále říká o pozornost. Televizní seriál Ordinace v růžové zahradě ještě neskončil a už se natáčí druhá řada. Objíždí republiku s rokenroly, zkouší v muzikálu a brzy ji uvidíme ve filmu Experti.

Nezačínáte být po dvou seriálech z nemocničního prostředí odbornicí na medicínu?
To jste přehnal, myslím že vůbec. Nicméně jak se stýkám se sestrami, které nám chodí radit, jak mluvím o zdravotních problémech, jak si to člověk ohmatá, nemá už takový ten děs v očích, když potká opravdového pana doktora. Já se hrozně bojím jít do špitálu, a když vidím to bílé, sterilní prostředí, tak bych to nejradši obcházela na deset kilometrů. Jsem na tohle hroznej srab.

Nemůže váš strach z nemocničního prostředí nějak souviset se smrtí vašeho otce?
To jste s tím začal brzy! Určitě, mám to v sobě ale odmalička. Nikdy jsem neležela v nemocnici, byla jsem tam všehovšudy dvakrát, teď s meniskem, to už mi bylo přes třicet. Ale mám někde v sobě zakódované, že to je něco hodně nepříjemného. Teď jsem točila scény, ve kterých Gita, kterou hraji, leží v nemocnici. Jak jsem si lehla na lůžko, obrátil se mi třikrát žaludek. Vyvolalo to ve mně strašně silný strach, že bych mohla být takhle nemocná. Hrůza.

Nechtěla byste být lékařkou?
Asi ne, necítím to v sobě. Je krásné umět léčit lidi, je to ale obrovská zodpovědnost. A to je pro mě děsivý pocit, nevím, jestli bych byla schopna dělat medicínu. Necítím to jako poslání.

Co je tedy pro vás posláním?
Nevím, snažím se dělat to, co musím. Být na jevišti, vytvářet příběhy a dávat je lidem. Je to asi klišé, mám ale dobrý pocit, když po seriálu někdo přijde a řekne: Hrozně se o vás bojím, co bude dál. Mám radost, protože je to třeba maminka od čtyř dětí a já vím, že si večer udělala na hodinu čas, že úplně ulítla někam pryč ze své reality a je to třeba i díky mně. Aspoň trochu.

Vystudovala jste muzikálové herectví, v muzikálech vystupujete. Co vás na tomto žánru přitahuje?
Mně se asi vždycky líbilo předvádět se. Měla jsem spoustu energie a ta musela ven. Hned jak jsem začala mluvit a pohybovat se, uměla jsem si k tomu i zpívat. Šlo mi to lehce a tak jsem z toho měla strašnou radost. Vlastně jsem sama rodičům řekla, že chci hrát na piáno, že chci zpívat, že otevřeli baletní školu a já chci stát u tyče a cvičit. A všechny ty věci, které jsem si vybírala, vedly kupodivu k muzikálu. Flétna, bicí - na gymnastiku jsem chtěla, recitovala jsem a učila jsem se anglicky, všechno se prostě nějak skloubilo v jedno. A když jsem pak přemýšlela, co dál, bylo mi to jasné - muzikál. A mně se líbí i tím, že je to nejnáročnější obor, ve kterém je pořád co se učit. Člověk, který má tolik energie jako já, potřebuje neustálé výzvy.

Bylo pro vás v něčem jiné natáčení vašeho prvního filmu Experti, který bude mít brzy premiéru?
Bylo to strašně krátké, točila jsem jenom tři dny, v jednom kuse, a do toho jsem ještě točila Ordinaci v růžové zahradě, spala jsem dvě hodiny a ráno zase na dvanáct hodin točit Ordinaci - vůbec nic nevím. Takže se docela těším do kina. Hrajete tam mladou profesorku dějepisu, která svádí svého studenta.

Ano, mladičkého zajíčka. To byl mimochodem asi sen všech kluků, nechat se svést profesorkou. Můj také, jen jsem bohužel ve škole nikdy neměla profesora... Jak se vám ta role hrála?
Dobře - mně se Kryštof Hádek, který hrál onoho studenta, líbil a byla to pro mě nová zkušenost. Tohle jste asi chtěl slyšet, ne? Nikdy jsem to ale nezažila, vždy jsem měla vztah buďto se starším mužem, nebo s někým, kdo mi byl věkově rovný. Ale přiznávám, že mě představa, že by se mi to mohlo stát, docela vzrušovala. A bylo fajn, že jsem si to vše mohla odžít ve filmu, bez nějakých pozdějších následků, které tyhle vztahy často přinášejí. Každá žena, předpokládám, má v sobě něco ze svůdnice a když na to přijde... ... když na to přijde, tak není zbytí! Tak musí vypálit.

V Expertech to ale bylo jen pár pohledů.
Někdy to je ažaž!

Máte pravdu, jediný pohled leckdy stačí. Je těžké hrát milostné scény?
Když jsem ji měla při konkurzu na Nemocnici točit s panem Abrhámem, ještě předtím ke mně přišel a objal mě, abych si na ten fyzický kontakt aspoň trochu zvykla. Tím mi strašně pomohl, tím se odbourávají různé ty zdi. Rozhodně to není jednoduché, a kromě toho to ještě musí pěkně vypadat.

Když se vám to děje v životě, tak to vůbec nehlídáte.
V tom je to právě hezké, že jsou to výbuchy, kdy vůbec nevíte, jak se chováte a jak u toho třeba vypadáte. Aspoň mně to jedno je.

Pak je ovšem těžké to zahrát, když oni vám říkají, že je to dobré, že to cítíte, ale co kdybyste se otočila na druhou stranu?
Přesně to se nám stalo v Ordinaci s Tomášem Krejčířem, kdy se oba líbáme na jednu stranu, a pan režisér to chtěl na druhou. Tak jsme to jeli fakt asi desetkrát, protože jsme to těsně před tím momentem spletli. Takováhle prkotina, zpomalí to celý den a třicet dalších lidí čeká o hodinu a půl déle, protože my jsme se neuměli políbit na druhou stranu. V tom je natáčení podobných scén složité.

Není snazší hrát s někým, do koho jste skutečně zamilovaná?
Mně se to nejspíš i stalo, ale nikdy to nevydrželo, vždycky jen přeskočila jiskra. Všechno se totiž strašně urychlí, jak se musíte hned otevřít a dát tomu člověku to, co byste mu normálně dal třeba po půl roce, kdybyste se prostě scházeli a byli si sympatičtí. Je to rychlejší proces a ta jiskra díky tomu přeskočí. A je to díky tomu i lehčí. A příjemnější. Také se mi ale stalo, že jsme to s kolegou oba dva cítili a vždycky jsme si to prožili jenom na jevišti. Jakmile jsme ale slezli z jeviště, bylo to zase jako nic. Bylo to zvláštní a asi jsme si to prostě neuměli říct. Příběhy, které se točí kolem toho, co se hraje, ta citová nadstavba, to je někdy hodně zajímavé.

Proč nikdy nemluvíte o vašem skutečném, nefilmovém partnerovi?
Proč bych o něm mluvila? Nechápu, jakou souvislost to má s mou prací a proč bych to měla nějak ventilovat. Je to součást mého soukromí a to se tak jmenuje proto, že je pouze moje. Něco si prostě musím nechat jen pro sebe, a co je komu do toho, s kým jsem a s kým ne. Až se vdám, bude to oficiální a i pro mě to bude znamenat, že to je na celý život - ano, pak budu klidně říkat, tohle je můj manžel.

Pomýšlíte na dítě?
Strašně bych ho chtěla, to je vše, co mohu teď říct. Není to ale ve fázi, že bych na něj teď zadělávala, že bych teď měla nějaký rozpis a podle toho se řídila. Již to nazrálo a vím, že chci, problém je v tom, že až do září jsem naprosto zaneprázdněná. Takže se uvidí. A doufám, že se to povede. Je ale tolik věcí kolem, nejsem již nejmladší, i to může hrát roli. Může se i stát, že i když si vyberu toho pravého, nebude moct on - jak se teď pohybuji na televizní gynekologii, slýchám různé příběhy. Počítám proto se vším. Před několika lety jste pracovala jako barmanka - to je pro herečku docela neobvyklé. Potřebovala jsem si něco vydělat, ale ne tak nutně, protože jsem vystupovala v muzikálu Drákula. Do divadla jsem chodila jako do továrny, celý den jsem spala, pak jsem ve tři odpoledne vstala, najedla se, šla do divadla, odehrála představení a pak se pařilo. A tak to šlo stále dokola a mně to začalo lézt na mozek. Jak potřebuju pořád něco dělat, vymýšlela jsem, čím bych naplnila den.

A přišla řada na barmanku. To se vám jako řemeslo líbí?
Já se sice ráda předvádím, ale většinou jsem introvert. Kozoroh. Musela jsem v sobě překonat ostych, mluvit s lidmi, a to celý den. Mluvit s nimi i anglicky, ostatně proto jsem šla do pražského klubu Radost, protože jsem věděla, že tam chodí hodně cizinci. Kromě toho se mi míchání drinků a celá ta kultura nalévání nápojů líbí. Zároveň je to v něčem podobné herectví, i u baru vlastně děláte lidem radost. Dobrý barman umí vytvořit krásný večer.

Dalo vám to něco?
Určitě. Kontakt s lidmi je teď pro mě snazší. Dneska se kdekdo dívá na televizní reality show a já měla v baru svou vlastní. Chodili tam různí lidé a já z toho dodnes hrozně čerpám. Mnohokrát jsem při své práci napodobila to, co jsem viděla v baru. Stát za barem, to je obrovská možnost studovat lidi. Pro herce v podstatě ideální příležitost. Také jsem si trošku připomněla matematiku, protože jsem vše musela počítat z hlavy. Nevím, jestli je to málo nebo hodně, ale myslím, že mi to dalo dost. Zároveň jsem zjistila, že mě baví práce rukama, že kdyby se cokoliv stalo, nemusím se bát, že se neuživím. To bylo příjemné zjištění a výborný pocit. A vím, že se do baru jednou určitě vrátím - ať už jako barmanka, nebo do svého vlastního.

Dovedete si představit kolegyně ze showbyznysu, jak se živí rukama? Jak třeba škrábou brambory?
Ne, nedovedu si ani představit, jak někomu říkají: Dovolte, já vám vysypu popelník. Jak někoho obsluhují.

Ostych tím, že chodil mezi lidi, překonával třeba spisovatel Bohumil Hrabal, který dělal mimo jiné pojišťovacího agenta.
Něco podobného jsem také dělala, když u nás začínal Amway, Herbalife a podobné společnosti, chvíli jsem to zkoušela. Rutinu jsem zvládla a uměla jsem zákazníky ukecat. Když jsem zjistila, že dovedu natáhnout lidi do té strašné mašinérie, trošku mě to děsilo, ta možnost manipulace. Nelíbilo se mi optimistické americké myšlení mých kolegů, instruktážní kazety, které si pouštěli, aby byli ještě úspěšnější, to pro mě vážně nebylo. Třeba lidé, co prodávají luxusní vysavače za osmdesát tisíc, to je životní styl, oni se mají úplně fantasticky, já to ale nechápu. A zjistila jsem, že podobné věci prostě nemůžu, ale dobrá zkušenost to byla.

Z vaší řeči není vůbec poznat, že jste Slovenka. V jakém jazyce se vám zdají sny? Slovensky nebo česky?
Nejsem si vědoma nějakého jazyku ve snech. Vidím obrazy a nějak to vše cítím, beze slov. Zdají se mi strašně akční sny a jen si v nich vždycky něco myslím nebo cítím, co si myslí ten druhý. Jak teď nad tím ale přemýšlím, když už na nějaké to slovo dojde, je to česky a někdy i anglicky - to když se mi třeba zdálo o Barbře Streisand, jak mě učila zpívat. Když mi ale před čtyřmi roky umřel tatínek, zdálo se mi, že za mnou přišel a mluvil na mě. Slovensky.

To už jste věděla, že je mrtvý?
Ano, a věděla jsem, že se se mnou přišel rozloučit. Byl to strašně živý sen. Hodně mi to pomohlo, protože jsem se zbavila té největší bolesti, jako kdyby mě to očistilo. Ta bolest už nebyla tak strašná. Bylo to asi tak měsíc potom, co tatínek umřel. Když v tom snu přišel, vypadal krásně, a já měla pocit, že se mi to nezdá, že mám oči otevřené. Že to nebyl sen, ale že za mnou skutečně přišel.

Nebála jste se?
Vůbec, bylo to strašně krásné. A říkal mi, že se má dobře. Byla to úžasná zkušenost.

K čemu vás vedl otec v dětství?
K disciplíně, k pracovitosti. Ještě dnes, když něco zanedbám nebo neudělám naplno, tak mi v hlavě něco zabliká a nemůžu sama se sebou vydržet a trápím se. To mě naučil právě táta a tam nejspíš pramení i moje ctižádost, o níž se někdy mluvívá. To ani nebylo normální. Táta se zlobil, když jsem dostala dvojku. Posadil mě za stůl a opakoval mi, že jsem chytrá, že na to mám, tak jak jsem mohla dostat dvojku. Byla jsem vychovávaná k tomu, že pokud nejsem nejlepší, tak je všechno špatně.

I kdybyste byla druhá nejlepší?
Ano. On to sice myslel dobře, ale vybudoval ve mně neustálou potřebu dokazovat sama sobě i všem ostatním, že jsem nejlepší. Mám to v sobě zakódované. Není to klasický kariérismus, ale je to výchovou. Pro moje povolání i pro showbyznys je to dobré, ale někdy mě mrzí, že nedokážu sama sobě odpustit. Být chvíli normální, a ne být pořád ve všem úplně nej.

Dá se o vás říct, že jste workoholik?
Myslím, že ano, znám ale ještě větší. Já bez práce dlouho nevydržím, pořád si něco vymýšlím, ale také si dokážu na dva dny lehnout na pláž a ani se nehnout. To si umím rozkázat a baví mě to. Prostě si to dovedu užít. A kdyby to měl být týden? To už bych se asi zbláznila. A stejně, i když ležím a nic nedělám, tak něco buduju v hlavě. Vlastně pracuju pořád.

Tvrdívá se, že workoholismus zastupuje nějaký problém. Co myslíte?
Asi ano, člověk si tím léčí třeba nějaký mindrák. Nebo něco potlačuje a tak dře a dře. U mě se asi nedá říct, že vyloženě dřu, já jen dělám to, co chci. Baví mě to. Určitě to ale dělám kvůli tomu, co jsem říkala o tátovi, souvisí to s jeho výchovou.

Řada lidí tvrdí, že vás dobře zná. Opravdu je tomu tak?
Těžko mě může někdo dobře znát, když ani já sama se neznám. Člověk se přece poznává celý život.


Mezi čtyřma očima
Když jsme se s Danielou Šinkorovou domlouvali po telefonu, řekla najednou, že má ze mě strach. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, před dlouhým rozhovorem měla čas si po natáčení chvíli odpočinout, a tak vše krásně plynulo. Na každou otázku se snažila odpovědět, neuhýbala, a hodně se smála - což je vždycky dobré znamení. A vůbec nevadilo, že jsme oba přecházeli nachlazení či co, několik konvic horkého čaje s medem jistě udělalo své. Stejně jako klidné prostředí hotelu Radisson. Daniela Šinkorová naživo je jiná než v televizi, a docela mě pobavilo, jak se stále omlouvala za tu jedinou cigaretu, kterou přede mnou vykouřila.